Smrti uniknout nemůžeme, můžeme však uniknout strachu ze smrti? V této knize nám říká osvícený duchovní Mistr, že strach ze smrti můžeme překonat. Jak? Tím, že budeme smrt chápat jako krátkou přestávku v procesu našeho neustálého duchovního vývoje, jenž se odehrává v Srdci našeho Stvořitele. Sri Chinmoy nás nanejvýš přesvědčivě ujišťuje o nesmrtelnosti naší duše, naší božské podstaty, která na sebe v průběhu mnoha životů bere při svém neochvějném postupu k cíli osvícení řadu podob. Smrt vysvětluje z pohledu duše jako pouhou přestávku, jako příležitost k obnovení sil a rekapitulaci před dalším dobrodružstvím na zemi.Jednoduchost a bezprostřednost odpovědí Sri Chinmoye rozptyluje naše pochybnosti a zmírňuje naše obavy ze smrti. Se stejným mistrovstvím popisuje pochod pokroku reinkarnace a jedinečnou příležitost lidského zrození na této nejvybranější planetě. Nic není ztraceno, sama smrt se klaní nezdolné duši. Tato kniha odpovědí na otázky, položené Sri Chinmoyovi při veřejných setkáních nebo v kruhu jeho blízkých žáků, je mocným a srozumitelně vyjádřeným poselstvím někoho, kdo zná Neznámé.
Další témata v této knize: Říše smrti, Je smrt konec?, Příběh z onoho světa, Smrt a život: Dva nerozluční bratři, Život po smrti: Vyšší a nižší světy, Reinkarnace: Velká pouť.
Říše smrti
„Proč je smrt nezbytná? Proč nemůže duše pokračovat v pokroku a vývoji v jednom těle?“
V této chvíli je smrt zapotřebí; je pro nás nezbytná. Nic nemůžeme dělat příliš dlouho. Hrajeme čtyřicet pět minut nebo hodinu, a pak se unavíme a musíme si odpočinout. S naší aspirací, s naším vnitřním, duchovním pláčem, je to stejné. Řekněme, že na zemi žijeme šedesát nebo sedmdesát let. Z těchto šedesáti nebo sedmdesáti let meditujeme možná dvacet nebo třicet dní, a dokonce i tehdy jen pár hodin. Běžná lidská bytost si při meditaci nedokáže udržet nepřetržitou aspiraci ani čtyři nebo dvě hodiny, dokonce ani jedinou hodinu. Jak potom může mít aspiraci, skutečnost nebo vědomí, jež by ji přeneslo do věčné Pravdy nebo nesmrtelného Vědomí naráz?
V jistém smyslu nám nyní smrt pomáhá, dovoluje nám, abychom si odpočinuli. Když se potom vracíme zpátky, vracíme se s novou nadějí, s novým světlem, s novou aspirací. Kdybychom však měli vědomou aspiraci, onen stále rostoucí plamen, potom bychom viděli, že fyzická smrt může být snadno překonána. Jednou zasvitne den, kdy bude smrt zbytečná. Teď je to však nad naše schopnosti; jsme slabí. Dokonce i duchovní Mistři, osvobozené duše, přestože mají nad smrtí moc, opustí tělo, když si to Božské přeje.
Obyčejný člověk, jenž na svých bedrech nesl dvacet, třicet nebo čtyřicet let tíhu celé rodiny, řekne: „Jsem unaven. Potřebuji si odpočinout.“ Pro něj má smrt skutečně smysl; duše odejde do světa duší a těší se z krátkého odpočinku. Pro božského bojovníka, pro hledajícího Nejvyšší Pravdy, však smrt nemá žádný význam. Chce dělat pokrok neustále, bez přestávky. Pokusí se tedy žít ve stálé aspiraci, ve věčném duchovním úsilí. A s tímto věčným úsilím se pokusí porazit smrt a stane se tak věčným vnějším projevením Božského v sobě.
