Jakým to dílem jest člověk! Jak vznešený v úsudku!
Jak nekonečný ve schopnostech! V chování a pohybech jak výmluvný a obdivuhodný!
V činu jako anděl! V chápání jako bůh!
—William Shakespeare
Historie nás učí, že žádný cíl není pro člověka nedosažitelný. Každý cíl, bez ohledu na to, jak vysoký je, se může a musí poddat trpělivosti, vytrvalosti a přesvědčení člověka. Je-li tomu tak, mělo by se úsilí o poznání Boha nějak odlišovat? Cosi takového si stěží odvažujeme představit! A přece, mezi nespočetnými miliardami lidských bytostí, které prošly jevištěm života, bylo několik duší-poutníků, které opravdově usilovaly o tento Cíl všech cílů a dosáhly jeho vrcholné výšky.
Uvnitř najdete: Bůh a lidstvo. Jak mluvit s Bohem. Boží Láska a Soucit. Boží Vůle. Náboženství a duchovnost. Nebe a peklo.
Člověk a Bůh jsou svojí vzájemnou nejvyšší nezbytností. Člověk potřebuje Boha pro své nejvyšší transcendentální uskutečnění a Bůh potřebuje člověka pro své úplné pozemské projevení. Člověk potřebuje Boha, aby uskutečnil svou nejvyšší pravdu, svou nejvyšší existenci. Bůh potřebuje člověka, aby se projevil zde na zemi úplně, božsky a svrchovaně.
Cítíme, že potřebujeme Boha více než On nás, což není správné. Bůh nás potřebuje stejně, ne-li více. Proč? On zná naše schopnosti a možnosti nekonečně lépe než my. My se považujeme za zbytečné, beznadějné, bezmocné, ale v Božím Oku jsme skutečně Jeho božskými nástroji. Chce nás používat nekonečně mnoha způsoby. Toto je Jeho Sen, který chce přeměnit ve Skutečnost. Bůh chce, abychom byli nejenom nekoneční, ale také věční a nesmrtelní. On ví, že máme tuto schopnost, protože nám ji dal. Nyní chce, abychom tuto schopnost využili.
Musíme cítit božskost nejen v nás samých, ale také v druhých, protože tímto způsobem můžeme cítit naši jednotu s Nejvyšším v lidstvu. Jeden způsob, jak cítit naši jednotu s ostatními, je cítit, že jsme vším. Ale potom si můžeme začít myslet, že jsme lepší než druzí, a to jen zničí náš úmysl. Pokud cítíme, že jen my jsme božští, že jen my vlastníme božskost, zatímco ostatní vlastní nebožské síly, potom okamžitě narazíme. Ale cítíme-li, že patříme Zdroji, pak se budeme snažit vidět Božské také v ostatních. Cítíme-li, že jsme božští, a dokážeme-li vidět Božské i v druhých, když s nimi mluvíme, potom se naše božskost a jejich božskost nebudou přít nebo narážet. Když cítíme, že jsme božští, je to naprostá pravda. Ale zároveň musíme cítit, že druzí jsou také božští.
Náš problém je, že to po většinu času necítíme. Když se doma modlíme, vidíme a cítíme Boha jako svého. Ale ve chvíli, kdy vyjdeme ze svého domu a podíváme se na druhé, nesnažíme se v nich vidět Boha. Co se v nich snažíme vidět je nedokonalost – něco jiného, než vidíme v sobě. Po meditaci vyjdeme z našeho srdce a vstoupíme do mysli nebo do vitálna. Potom se snažíme oddělovat sami sebe od ostatních a vidíme druhé jako nebožské. Ale když vyjdeme do světa, dokážeme-li tehdy vzít s sebou božskost, kterou jsme viděli a cítili během své meditace doma, a snažíme se vidět stejnou božskost i v ostatních, potom žádné oddělení nepocítíme. A vidíme-li v ostatních to samé, co cítíme ve svém nitru, pak nemůžeme Boží Přítomnost nikdy postrádat. Nikdy neztratíme svůj pocit jednoty s Bohem.
